Rozloučení

...Liška umlkla a dlouho se dívala na malého prince.
„Ochoč si mě, prosím!“ řekla.
„Velmi rád,“ odvětil malý princ, „ale nemám moc času. Musím objevit přátele a poznat spoustu věcí.“
„Známe jen ty věci, které si ochočíme,“ řekla liška. Lidé už nemají čas, aby něco poznávali. Kupují u obchodníku věci úplně hotové. Ale poněvadž přátelé nejsou na prodej, nemají přátel. Chceš-li přítele, ochoč si mě!“

…Tak si malý princ ochočil lišku.

...Malý princ odběhl podívat se znovu na růže.
„Vy se mé růži nepodobáte, vy ještě nic nejste,“ řekl jim. „Nikdo si vás neochočil a vy jste si taky nikoho neochočily. Jste takové, jaká byla má liška. Byla to jen liška podobná statisícům jiných lišek. Ale stala se z ní má přítelkyně a teď je pro mne jediná na světě.“
A růže byly celé zaražené.
„Jste krásné, ale jste prázdné,“ pokračoval. „Není možné pro vás umřít. Pravda, o mé růži by si obyčejný chodec myslel, že se vám podobá. Ale ona jediná je důležitější než vy všechny, protože právě ji jsem zaléval. Protože ji jsem dával pod poklop. Protože ji jsem chránil zástěnou. Protože jí jsem pozabíjel housenky (kromě dvou nebo tří, z kterých budou motýli). Protože právě ji jsem poslouchal, jak naříkala nebo se chlubila, nebo dokonce někdy mlčela. Protože je to má růže.“

…Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné.“…„A pro ten čas, který jsi své růži věnoval, je ta tvá růže tak důležitá….Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal. Jsi zodpovědný za svou růži...“
Jsem zodpovědný za svou růži...,“ opakoval malý princ, aby si to zapamatoval.

Život je příliš krátký, než abychom si mohli dovolit plýtvat drahoceným časem a pohrdali vahou přátelství, které soužití s ním nabízí... to, jak moc jsme byli ochočení, poznáme, až když ztratíme svou květinu...

Děkuji své květině jménem Dante...děkuji za trpělivost, kterou jsi se mnou měl, když jsem se učila, jak věci fungují. Děkuji, žes dovolil, abych se učila na Tobě a s Tebou. Děkuji, že se naše cesty směly protnout a já jsem mohla pochopit cenu a hloubku přátelství. Děkuji, že jsi mi ukázal tvář čiré oddanosti a byl jsi se mnou, ať už jsem procházela čímkoli... Jsem vděčná za těch nádherných 7 let, kdy jsem se směla probouzet s pohledem na souzněnou duši a usínat s pocitem, že nikdy nejdem sama, i když často selhávám... Děkuji...

Dante zemřel ve věku 8,5 let na srdeční selhání díky pokusu lékaře, který si hrál na Boha a zapomněl, že pokud udělá chybu, nemá moc vzít ji zpět. Zemřel mi v náručí... Byl to parťák, můj nejlepší přítel a zázrak, který mi v určité chvíli svou přítomností zachránil život, a kterého si nesmírně vážím pro jeho přímočarou odevzdanost a důvěru, kterou mi dal...

Jsem vděčná, že jsem ve Tvém životě mohla hrát svou roli a kráčet v tom vzácném čase vedle Tebe...